Tuctový příběh tuctové baby...?

Tuctový příběh tuctové baby....aneb rak vůbec není vybíravý..

 

Ufff, už stojím na kopci funím a očima se pasu pohledem na celičký Český Ráj...Takové chvilky mám ráda a ráda si je „natahuji". Aničky oči jsou unavené  a je bledá, asi na ní něco leze, a tak jsem si ten třicetipětikilový raneček uvázala cestou do kopce na záda. Popíjíme, sedíme, díváme se...a já rekapituluji, nelituji se....jen jsem ve střehu.

 

Posledních pár let teda fakt nic moc. Maminka mi umírá před očima. Obě víme, že aneurysma hrudní i břišní - ač po operaci - prostě neuhraje. Ona to ví lépe, než já - je z oboru. Proto ty rady a uklidňování. To já v sobě pořád živím stéblo naděje... Jen co skončily ty nekonečné anabáze s nemocnou Aniččinou nožičkou, od narození dokola sádra-rehabilitace-sádra-rehabilitace, do toho aby  nezůstalo při jednom - oboustranný reflux močových cest - malou hlídat, zajišťovací terapie, konzervativní léčba, každý týden moč na bakterku a sádra-rehabilitace-pracovní povinnosti (pracovala jsem jako OSVČ i při mateřské) - také je tu prvňáček Nina....sádra-rehabilitace.. "Paní Mirko, dál už to nezkorigujeme, malá bude muset na operaci, ale i tak jsme dokázali zázrak, po o bude OK" Malé je 8 měsíců, pláče,  pláče, pláče a mně stávkuje srdce-otravuje: dělej něco mámo!, tečou mi slzy, nervy i mléko, pomoci od bolesti takovému drobečkovi dokáže jen mámina náruč a malé visí nožička v poloze nahoru-to kvůli otokům-k zešílení.....Týden nespím. Trpím také-jinak.  „Mamí (volá Nina) kdy už přijedeš s Ájinkou domů?, mám koncert a stýská se mi"... Anička začala chodit ještě s pooperační sádrou na nožičce, bylo jí 10 měsíců, Ninušce jsem zatleskala na koncertě. Vyhrála. Donesla samé jedničky. I ten Aničky reflux jsme zvládly, konzervativně. Bez poškození ledvinek. Bez opakovaných infekcí. Hurá, už žádná ATB na noc...4 měsíce klid.

Je ráno, vezeme Ninu do školy. Malá se směje - a co to - ujelo jí oko... Anabáze po očním... Máme brýle, 3x týdně jezdíme cvičit. Abychom se snad nenudily.. Babička se nám objednává na srdeční vyšetření. Že už se nevrátí nepředpokládáme nikdo... Zemřela mi na telefonu.... Křičela jsem, vyla jak šakal bolestí, hlásku jsem ale nevydala. Zvuk vzlykotu byl ve mně... podpásovka, rána, dopr....., maminko, já chtěla ještě něco říct, až teď já husa vím, co všechno... Pár let klid. Začínám být ostražitá.... Nic... Uffffff, nebyl to klid před bouří..hurááá. Začínám brát ten klid jako samozřejmost.

Malá už chodí do první velká je na gymplu. Škoda jen,  že  babi je vidí už jen z výšky, jinak. Strašně, strašně, strašně  chybí... Mám jednání mimo bydliště. Zvoní mi telefon. Manžel. "Tak ten kašel je prý infarkt". Ledová sprcha... Nenávidím telefony.. Než jsem doletěla těch 60 kiláků do naší okresní nemocnice, už byl 100 kiláků daleko v Praze na IKEMU. Tam  zemřela mamka,  zase ty prostory.. Čerstvá rána a rýpání v ráně staré, která se nikdy nezahojí - spící sopka... Děti, jak to říct dětem??? Honem musím do Prahy... Kam mám dát děti??? Nina se klepe, Anička nechápe, vlastně chápe, ale tak dětsky, kruci, jak to říct té malé. Duševních šrámů má už dost... Tcháni vypověděli pomocnou ruku. Nevím dodnes proč,  ale zůstala jsem v tom sama. Nina doma pláče kamarádce na rameno, Aničku jsem upíchla ke známým. "To nechápeme, že nemáš kam dát malou v tak vážné situaci, samo jen ať u nás i spí, ale nechápeme...blabla"...krčím rameny, sotva stojím „Já také ne". Do Prahy jsem dojela nevím jak, už v noci. "Mladá paní, manžel je na tom hodně špatně. Srdce pracuje na 20%. Ucpala se jen 1 koronární tepna, ale dost důležitá, zásobovala srdce v místech, kde se upíná mitrální chlopeň-a ta už drží jen silou vůle. On s tím musel běhat nejméně týden. Snažíme se ho nastabilizovat,  abychom ráno mohli voperovat umělou mitrálku. Pokud se ale cokoliv stane v noci, je konec. Ano, tady - běžte za ním. Neví, jak vážný je jeho stav. Neříkejte mu to. Prosím v klidu, nesmí se znepokojovat....". "Čauuu, Ty jsi za mnou přijela hned??? Tady už mě dají do kupy, ještě, že mě převezli tak rychle...odoperují mě a za pár dní budu doma, neboj..... "Bílo, bílá chodba, kde mám auto??? Kudy jsem sem dojela??? Telefony....bílo, černo...jsem automat. Domů jsem jela ani nevím kudy. Anička volala, že na mě čeká, že chce spát doma. Nina volala, co taťka. "Mamí, já čekám s úkolem na tebe..." Dobře Aní. Napsaly jsme v jedenáct v noci úkol. Uložila jsem Aničku. Objímám Ninušku, spolkla diazepam a také usnula. Já nespala celou noc. Bála jsem se telefonu.... Ráno odvést Áju do školy, Nina šla také a já zase měla strach volat....

A sama sama sama...."Je po operaci, dnes nejezděte, zavolejte za 3 hodiny, dáme Vám ho k telefonu"...po 3 hodinách „Ahoj, kolik je mi let? A jak se jmenuješ?" Druhý den pražská zácpa, telefon:"Kolik máme dětí? Jak se jmenujou?".. Nohy mi vypověděly ...sakra musím brzdit, ruce vibrují na volantu, potem přilepené... Lázně - ano, odvezte si ho domů, ty ukrutné bolesti břicha  neumíme ani nemůžeme v jeho stavu objasnit....Doma je ze mě kardiolog - odborník přes warfarin, zakupuji za 35 000,--Kč přístroj na měření koaguačního testu. A křeče jsou objasněné....máme mít hodnotu 2,5 - 3,5, přičemž jsme naměřili téměř 7. Ještě, že mu nerupla žilka v hlavě....lázeňský doktor pan Zeleniak=blbej doktor.

Dneska tu je táta s námi na kopci, kochá se, směje se, funguje, chodí do práce. Ty dva měsíce, co jsem fungovala na záhadný záložní zdroj, jakoby mimo realitu mi daly zabrat...to jo.. V dubnu začal pracovat. 13.května v pátek jsem jela po hlavní na zelenou padesátkou za prací. Probrala jsem se v nemocnici. Přehlídl mě.„Sundal" mě ve 120 ze silnice. Otřes mozku. Ztráta paměti. Pro jistotu zajdu na CT hlavy...EEG i CT v pohodě... Tak si tu tak sedím na kopci a sakra, co bude do třetice???? Jen ne děti!!!! Prosím Tě bože děti ne!!! Sedím, sakruju, ostražitá a těším se na rybníček zvaný Pelíšek. Poslední den v České Ráji, zítra frrr domů a v pondělí s Ninou na gynekologii. Ať má taky tu hezkou pleť, jako už VŠECHNY holky ve třídě. Fajn, vloudím se tam také, ať jsem zase chvíli v klidu, že jsem dole v pořádku. Ty moje časté kontroly se sice nelíbí,(asi pojišťovně a potažmo lékaři) ale co - babička měla problém, tak se raději hlídám, ať si mele kdo co chce. Navíc trpím jako zvíře při každé periodě a dokonce lehce krvácím při styku. To opakuji snad 3 roky, ale mám prý zobat analgetika.... Věřím mu. Ví, přece co dělá, proto tam chodím. Častěji, než je nutno... Nemám potřebu suplovat jeho vědomosti, koneckonců si ho platím ze svých odvodů.

Pondělí - budím se po hloupém snu. Oheň, krev a já se loučím se ženstvím.... Podvědomí mi funguje dokonale, jdeme přece na tu gyndu. Anička sama doma nebude, tak nás doprovází.

Třeskkkk - „Co je? Děje se něco?". Doktor začal skákat jako kamzík. Prý tam je vřed, musí vzít minibiopsii a jestli jsem autem??? "Trefíte na patologii???" Já už trefím kamkoliv a nejlépe ve stresu....

A tak jsem si ten kousek rakoviny prohlédla ještě ve zkumavce v autě. Bylo mi to jasné... Za tři dny i lékaři. Asi jsem si ten supl měla střihnout. Po bitvě je holt každý generál. Mami....nechci být generál s rakem... Mami pomoooooc. 4.den dostala Anička mononukleózu... Blbý, ale odvedla pozornost a myšlenky na vetřelce v mém těle.

Umluvila uprosila jsem tchýni, ať jí na tom protekčním místečku na dětském nenechává samotnou.... Anuška trpěla, ale my tady máme děckaře úúúúžasný. Dostali jí z toho. Já běžela závod s časem, abych se toho svinstva zbavila co nejdříve.

Svinstvo bylo operabilní a po histologii mi bylo řečeno, že není nutná žádná zajišťovací léčba. Čípek byl zasažen do méně než 1/3, všech 28 lymfatických uzlin bylo bez známek metastáz a poševní manžeta byla dostatečně široká. Po 10 dnech jsem opustila pražského Apolináře. Chtěla jsem strašně za holkama... Neuměla jsem močit a tu větší stranu raději ani nepopisuji...

Je to už 3,5 roku, po dvou letech mě pan docent Cibula svěřil do péče mému „novému" gynekologovi. Snažím se na tu „příhodu" nemyslet. Moje spolubojovnice jsou po smrti...

Snažím se nemyslet, ale občas to fakt nejde...A tak jsem udělala dohodu sama se sebou.

1.Musím přežít, než Anička odpromuje. Je jí 13, tak když to dobře půjde, za 10 let bych mohla být bez starosti. JENŽE - já nechci holkám udělat to, co mně provedla moje maminka. Chci aby měly dost času na to, jak budou zrát, všechno mi říct......

2.Carpe diem - heslo dne. Dělám bez výčitek věci, které bych asi jinak nedělala. JENŽE - po té operaci jsem v menopauze a tedy dost unavená, takže oprava: Buď dělám věci bez výčitek a pak padám únavou na ústa. Nebo ráda bych dělala věci bez výčitek, ale jsem tak unavená, že nemám energii je dělat...

3.Vyhodila jsem váhu.

4.Zásadně nepřecházím žádnou virózu ani jinou podobnou nemoc. I za cenu ukončení pracovního poměru.o)

Hned po ukončení PN po operaci jsem sedla do letadla a frrr  na Krétu. Přežili jsme to s taťkou oba.o) A pak ještě jednou, pak na kolo na jih republiky a další rok zase 2x k moři.

Jak to jde, tak si užívám. Co já vím jak dlouho tady ještě budu a tak si prostě ten zbytek života nenechám utíkat mezi prsty....

Taťkovi i mně se tohle všechno přihodilo, protože už léta nežijeme jako muž a žena. Jo, spojuje nás toho moc. Oba máme společný zájem být s dětmi a vychovat je. Vidět je usínat a vstávat, smát se a plakat, učit se a dovádět. Radovat se s nimi z úspěchů a smutnit nad prohrami. Mít prostor se s nimi kdykoliv obejmout, pohladit, dát pusu. Prostě být jim nablízku. Jenže sami jsme od sebe daleko asi jako dvě přátelské galaxie. Žádná potřeba objetí, o pohlazení ani nemluvím. I sourozenci se občas obejmou... Proto nemohu ani napsat, že žijeme jako bratr a sestra. Kdysi dávno jsem o to bojovala,... ale s odstupem času, jak tak pozoruji tchána, asi bych nic nevybojovala. Nejsme hádaví ani agresivní. Jsme pasivní. Děláme, co musíme, co je třeba dělat pro rodinu. Náš vztah je nemocný a proto jsme nemocní i my. Já to vím. On ne.....................Já se dusím. On ne....

 

Ahoj Vaše Mirka

 

Mirka1
 
 
 Na špacíru...Podkrušnohoří
 

Mirka2

 

 

Chersonissos - Kréta, po operaci

 

Mirka3
 
 
 Doma - vařím, smažím, peču...a už se vidím jinde o) mám narozeniny,2008
 
Mirka4
 
Carpe diem o) plus těch 12 kilo o)),2008
 
Mirka5
 
 Těsně před nemocí a před 12 kily.....o)
 
Mirka6
 
Se svojí inteligentní bezmála dvacetiletou Ninuškou o)
 
Mirka7
 
Nina.....štěstí o)
 
Mirka8
 
Moje tak „tak zpočátku nemocná" Anička - tohle jsou pro mě chvilky štěstí...o)
 
Mirka9
 
Ten nás hlídá....Aničky pětiminutová rychlovka... 
 
Mirka10
 
Podzimní světlo v roce 2005 mě postavilo na nohy....
 
Mirka11
 
Obrázek z čekárny na onkogynekologii....
 
Mirka12
 
Aničky dílo....je šikovná
 
Mirka13
 
Štastná Anuška u svého poníka , tohle jsou věci, které mi roztáhnou pusu od ucha k uchu
 
Mirka14
 
 
Holky už jezdí velké koně, ale na své miláčky na kterých začínaly nezapomínají....
 
Mirka15
 
Mirka16
 
Mirka17
 
A Ninuška - pokud si „nevyžehlí" vlasy
 
Mirka18
 
Na jihu čech šlapeme samé holky na Choustník o) 2006
 
 
Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.